Dům u Rytířů
Městská galerie Litomyšl sídlí ve starobylém domě U Rytiřů, jenž patří mezi nejstarší a nejhodnotnější domy města. Díky své zachovalé původní výzdobě fasády a části interiéru se dům řadí mezi skvosty renesanční městské architektury v Čechách.
Podobně jako většina domů na litomyšlském náměstí je také dům U Rytířů zasazen do dlouhé a úzké, ještě gotické parcely. Tvoří součást řadové zástavby domů. Situován je uprostřed náměstí, téměř naproti radniční věži. Svým stylovým pojetím odkazuje stavba na umělecký okruh Pernštejnského dvora v Pardubicích. A právě díky svému uměleckému významu byl již v roce 1958 prohlášen za kulturní památku.
HISTORIE DOMU U RYTÍŘŮ
Dům U Rytířů byl do dnešní renesanční podoby přestavěn kamenickým mistrem Blažkem, který jej pravděpodobně pro sebe začal budovat po velkém požáru, který zachvátil město v roce 1540. Dům dokončil zřejmě již v roce 1546.
V průběhu svého užívání ztratila stavba část své renesanční podoby četnými úpravami. První výraznější proměna, která změnila jeho vnější podobu, proběhla v roce 1814, kdy byl původní – patrně vysoký renesanční štít – nahrazen empírovou atikou.
V roce 1962 proběhly na objektu první dokumentované restaurátorské práce. Kvůli narušené statice domu byly nahrazeny tři původní arkádové pilíře v podloubí výdusky z umělého kamene. Úkol byl zadán sochaři, který v Litomyšli restauroval se svými kolegy fasádu renesančního zámku – Olbramu Zoubkovi. Jeden z původních pilířů je uložen v Regionálním muzeu v Litomyšli a v současné době je jej lze shlédnout ve stálé expozici muzea.
Až do 70. let 20. století sloužil dům U Rytířů bydlení. Mezi lety 1975–1977 zde proběhla v domě rozsáhlá rekonstrukce za účelem zbudování stálé expozice malíře Josefa Matičky, který věnoval městu rozsáhlou sbírku vlastních obrazů a část sbírky českého umění poloviny 20. století (mimo jinými i díla E. Filly, J. Čapka, J. Lady a dalších). Během rekonstrukce byl v místnosti orientované do náměstí v prvním patře objeven raně renesanční kazetový strop, sedile mezi okny a raně renesanční meziokenní pilíře s bohatě zdobenými hlavicemi s vegetativními vzory. Mimořádnost objevu dokládají i fragmentárně zachované zbytky původní polychromie. Restaurátorské práce na obnově památky byly opět zadány Olbramu Zoubkovi, který je rovněž autorem pamětní desky na fasádě s nápisem „Galerie Josefa Matičky”.
Sbírka J. Matičky byla v domě vystavena pouze krátce. Již v roce 1985 i přes podmínky uvedené v darovací smlouvě byla Matičkova díla uložena do depozitu a prezentována jen příležitostně. Prostory začalo využívat tehdejší Muzeum a galerie v Litomyšli, následně od roku 2004 jeho nástupnická organizace Městská galerie Litomyšl pro krátkodobé výstavy. A je tomu tak doposud.
Poslední restaurátorské práce na fasádě proběhly v roce 2000. Provedli je studenti dnešní Fakulty restaurování Univerzity Pardubice pod vedením Jindřicha Plotici. Kamenné prvky fasády byly zpevněny, očištěny, chybějící prvky byly domodelovány a doplněny.
NÁZEV
Současný název domu, který se původně jmenoval Zlaté truby, je odvozen od reliéfních postav kamenných rytířů na fasádě a poprvé jej použil Alois Jirásek ve své povídce U rytířů (1879). Ta byla vydána v knize Maloměstská historie, která obsahuje další dvě povídky zachycující dobovou atmosféru města – Na staré poště a Filosofská historie.
Prostředí Litomyšle bylo A. Jiráskovi velmi blízké, po celých 14 let (1874–1888) zde působil na místním gymnásiu jako pedagog zeměpisu a dějepisu.
EXTERIÉR
Fasáda jednopatrového domu zakončeného sedlovou střechou je tvořena z kamenných kvádrů. Horizontálně je členěna dvěma oblouky podloubí zdobenými archivoltami a plastickým palmetovým vzorem. Členící zájem se soustředil na okna a vlys nad nimi. Okna lemují kanelované pilastry, spočívající na podokenních římsách, které jsou pokryty reliéfy akantů a vejcovců a podpírají je kanelované měkké konsolky.
Nejpozoruhodnějším prvkem průčelí je však reliéfní figurální výzdoba, které vévodí postavy dvou rytířů, od nichž se odvíjí název domu. Kromě nich jsou zde dvě postavy mužů v dobovém civilním oděvu, objímající sloupy – jeden drží knihu, druhý měšec.
Složitě profilované nadokenní římsy s palmetkami a vejcovcem se na obou koncích zalamují. Plochy mezi římsami a okny pokrývají reliéfy fantastických zvířat (delfínů, jednorožců, lvů a bestií, jež mají lidskou hlavu, lví tlapy, křídla a ocas), v mezerách mezi nimi se nacházejí hlavy vousáčů.
Mezi nadokenní římsou a hlavní římsou probíhá vlys, uprostřed se dvěma lvy, po stranách se dvěma koulemi, mezi nimiž jsou půlkruhové archivolty s bohatou, částečně figurální tematikou zobrazující tritona, gryfa a nereidku.
Celkovou symboliku postav a fasády se stále nepodařilo dostatečně odhalit. Podrobnější stylový průzkum fasády však ukázal, že reliéfní práce na průčelí domu nepocházejí z rukou jednoho mistra, ale podíleli se na ní nejméně dva kameníci.
INTERIÉR
CHODBA
Zbytky renesanční podoby domu se dochovaly i v jeho interiéru. Nejnovější restaurátorský průzkum z roku 2012 ukázal, že se na valené renesanční klenbě v chodbě přízemí pod omítkou nachází původní renesanční výmalba. Oproti tomu z fotografií pořízených v roce 1973 lze vyčíst, že se na klenbě chodby nacházela historizující nástěnná malba z 2. poloviny 19. století. Nový průzkum však důkazy o této výmalbě nepřinesl, malba tedy byla pravděpodobně při rekonstrukci v roce 1977 odstraněna a klenba zabílena.
RENESANČNÍ SÁL
V místnosti v patře situované do náměstí stojí za pozornost renesanční kazetový strop, který byl zhotoven ze smrkového dřeva pocházejícího ze stromů, které byly dle dendrochronologického průzkumu pokáceny mezi lety 1534 a 1537.
Mezi okny se také dochovaly meziokenní pilíře a část podokenního sedile. Boky pilířů, hlavice i patky byly bohatě zdobeny kamenickým ornamentem a polychromovány ostrými tóny červené, žlutozelené a zelenomodré. Podokenní lavice se dochovala pouze částečně. Ze zachovalého profilu lavice byl sňat sádrový negativ a podle něj byla pořízena forma. Lavice byla poté vydusána z odpovídající tvárné směsi a povrchově upravena.
